Po dvou letech opět na místě činu. Eli ten závod miluje. Být tam je hodnotou samo o sobě. Velký závod s mezinárodním přesahem, velcí běžci z celé Evropy… jiný takový u nás není. Uspět, je bomba bomb. Tým je na místě dva dny, nechtějí nechat nic náhodě. Ve čtvrtek ráno v Jablonci vyzvedávají číslo, a míří na trénink do Bedřichova. Samotný proces registrace v Jablonci je ale velmi… „vtipný“.  

V obřím zázemí Jizerské 50 (obchodní centrum Nisa) sedí za stolky přes dvacet pořadatelů a pěkná hromádka dalších podává informace. Ale jen jeden stolek je určený pro registrace. Sakra! Ostatní nic nedělají, je brzo ráno, zájem mají pouze nově registrovaní. Trenér stráví ve frontě hodinu, s dalšími desítkami lidí v uzavřeném prostoru, kde ochranka naprosto nesmyslně stále vybízí k dodržování rozestupů, nasazení roušek a neshlukování se. K popukání, ještě, že jsem to nemusela zažít osobně. Kdyby tak organizátoři vyměnili pokřikující ochranku za další jeden, dva stoly k registracím… a vyslyšeli četné stížnosti přítomných. 

Trochu hokej je i v místě. Čtvrtek, den před závodem, rumraj, nasazení, nadšení, frmol…, je to jistě úžasné i pro Eli trenéra, pořadatele závodů v Dolomitech, vidět co a jak. Bohužel opět střet s realitou. Ptají se sedmi (7) lidí s vestami pořadatelů, dva z nich dokonce žhaví telefony, aby zjistili odpověď: kudy povede trať dětského běhu na kilometr. Nikdo nic neví. 

Přes den ale ofiko instaprofil Ski Tour (J50) přebírá Eli stories z místa, až naši nelení a na pořadatele reagují - ptají se i takto skrze instagram, kudy povede trať. Zjistím, přijde reakce. Je doba obědu. Navečer se… přeptají opět, bo stále nic. Přijde mapka. Je tma. Tým se obléká a vyráží na trať s čelovkama. 

Ráno jde Eli opět na trať, ještě si ji 2x projet. Kampak běžíš, holčičko, ozve se pán v pořadatelské vestě. Tudy to nebude, pokračuje a dodá, že kudy to bude, to neví, ale podle té mapky stopro NE! No ty vole. Není čas na pátrání, jde se na start. Trenér se před výstřelem dostane nad památník za stadionem, kde je rozbočka cest a rozhodčí. Asi 150m od startu. Naposledy se ptá, kudy to bude. Nevím, řekne milá paní rozhodčí, já jen dávám pozor na lidi okolo. Křižovatka neznačená, žádný pořadatel, pásky, nic. Je odstartováno. 

Eli má nejrychlejší startovní reakci a stadionem proletí na špici. Tam, kde čeká trenér s rozhodčí, přijíždí první. Předjezdkyně, starší dívenka, dětem dokonale ujede o sto metrů. A je jí naprosto šumák, že děti… neví. Nemají šanci ji vidět. Ale vidí ji rozhodčí s trenérem a čelo závodu nasměrují správnou cestou! Vpravo! Od organizátora v mapce je... vlevo! 

A jak to bylo dál? Na otočku je to půl kilometru naprosto jinudy, než bylo v plánku od pořadatelů, ale už není kde zabloudit. Velké stoupání, táhlé a dokonale dlouhé. Eli je stále na prvním místě, za sebou má na padesát běžkyň, některé již desetileté, ty vpředu mají běžky jako hlavní sport a spíkr říká, že mnohé lyžařské hvězdičky z okolí tu trénují několikrát týdně už od vánoc! Takto se tvoří kult Jizerské padesátky :-) 

E-lišce je vskutku jedno, že teprve osmiletka, že jen atletka, ne běžkařka, je jedno, že nejmenší, letí jako anděl. Věří si. 

Po otočce čeká závodnice už jen sjezd dolů na stadion a cílová rovinka. Tři holčičky Eli dojedou, tady hraje roli věk i váha, my jsme prostě… nejlehčí. U vjezdu na stadion čeká v houfu fanoušků i Eli trenér, fandí jako pominutý! Je to boj! Čeká se epická bitva o bednu! Zabééééér! 

Tam, kde končí sjezd a začíná spurt do cíle, se rozhodlo. Eli to cílové rovinky vpadne plnou rychlostí. Ano, vpadne. Poslední fotka ze série, pak zmizí za reklamními panely. Dokonalý uzlíček smůly. Pláče. To přísloví známe nazpaměť, že není důležité, kolikrát spadneš, ale kolikrát se zvedneš! Jako její vzory, Hassanová a Ingebrigtsen. Oba po pádu na atletické dráze vstávají a letí dál. A uspějí. Eli je bojovnice. Chce být jako oni. Ale zvednout se na běžkách po pádu je prostě delší proces. Znáte to. U prcka to s následným rozjezdem zabere nějaký čas. 

Eli přijíždí do cíle devátá z padesáti. Dočká se obrovské podpory a pochval od trenéra i fanoušků. Pro nás je zlatá! Závod sice vyhrává ten, kdo je v cíli první, ano, ale vyjet na vrchol tratě na špici, to je pro nás výkon, který zastínil i ten pád…  

No nic, jedeme dál. Za rok si to dáme znovu. Boj pokračuje. 

Roky jsem používala motivační hesla, v textech tady i v knihách, abych si jejich prostřednictvím pomohla… ukázat vám cestu. Smysl cesty. Smysl nasazení. Shledávala jsem se nejen s pochopením, ale občas to někdo „neunesl“ :-) Teď se k tomu vracím, to když píšu o cestě nejstarší dcery. Cestě, smyslu, nasazení. Většina z vás tleská, fandí a pomáhá, přesto se občas najdou lidé, kteří to vidí jinak. Nemohu napsat „myslí jinak“, protože mám pocit, že nemyslí, jen… to vidí jinak. 

Jedno z oněch hesel říká:  Vyřaďte ze svého života ty, kteří se snaží, abyste přestali věřit svým snům.  Bliklo na nás na instagramu i v den Eli závodů. Lajkovali ho mnozí, jejichž jména a tituly mají váhu, jeden by si řekl, že to je tedy OK. Není, vždy se najde trotl, který to vidí jinak :-) Naše cesty ale musí vést stále dál. Silněji. Výše. Rychleji. Ha, nepřipomíná to olympijské heslo? 

V týdnu jedu do Čech, do Prahy, do rádia. Budu vyprávět o naší cestě. Opět, ano, ale jinak. Nejsem lovná zvěř :-) Pak vás k tomu povídání navedu, nebojte.  

Pod odkazem najdete fotky a video.