Výchova (sportovce) mimo Systém | Blanka Milfait | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Výchova (sportovce) mimo Systém

Zveřejněno 19.2.2021

Když popisuji náš přístup ke sportu, ale nejen k němu, pomáhám si příklady. V minulých článcích v sekci „běh“ (zde na webu), najdete nejedno slavné jméno, nejednu hvězdu světového sportovního nebe, která nám jde vzorem. V Čechách je nejviditelnějším reprezentantem výchovy sportovce mimo Systém, a následně uzavření se do vlastní ochranné bubliny školní, sociální a sportovní… Ester Ledecká.

Její otec Janek sám píše, že dceři velmi prospělo, že nechodila do běžné školy a názor korunuje (v dobrém slova smyslu) prohlášením, že… „škola děti nejspíše kazí“. 

Je to úhel pohledu, který je mi poměrně blízký, a doplňuji, nejen Systém, tedy škola, ale v nemalé míře i komunita, ve které se prcek denně mnoho hodin pohybuje. Zvláště pak dnes. Přeci jen, Ester chodila na základku už před jednou generací :-) a to oproti dnešku nebyla společnost v takovém sešupu, jako ji nacházíme my. 

Zásadní je si v tomto kontextu připomenout, velmi důrazně připomenout, větu pana Klusoně z Asociace pro domácí vzdělávání (z roku 2018), kde zaznělo:  „Pokud rodiče nedokážou vytvořit základ pro prostředí, kde je dítě respektuje, poslouchá a dokážou spolu fungovat, pak to fungovat nemůže“. Věřím, že zde je zakopaný pes. Nebo také základní kámen reality – domácí škola není pro všechny. Protože rodič nerespektovaný dítětem, a obráceně, to opravdu není ani dobrý základ pro domácí vzdělávání, ani pro cestu na špičku vrcholového sportu. Jedna věc je respekt, druhá ekonomické zázemí, třetí čas, odhodlání a trpělivost rodičů, čtvrtá kapacita, tedy schopnost rodičů učit a pátou shoda rodičů, kdo opustí zaměstnání a bude se tomu všemu věnovat. Ne tak z důvodu, že výuka je zdlouhavá, jako v běžné škole, to opravdu není, ba naopak, stačí hodina denně, nýbrž z důvodu jednoduššího – dítě zůstává celý den doma. Tedy s rodičem.   

Pokud spojíme domácí školu s náročnou přípravou prcka (v tomto případě sportovní), minimálně jeden z rodičů tomu věnuje veškerý svůj čas. I ten „volný“. Pokud má rodič náročnější koníčky a zájmy, dochází k jejich potlačení a připojení se k aktivitě dítěte na domácí přípravě (sportovní přípravě). Když takových dětí máte více, nám za rok do školní přípravy nastupuje mladší dcerka Mia Ronja, stáváte se učitelem i trenérem, vedle role rodiče a správce domácnosti, na více jak 100% svého času. 

Vím, že je to pro většinu rodin nemyslitelné, mít doma děti 24h denně, že někteří rodičové posílají děti už do školky (například) snad jen i proto, aby měli čas na sebe nebo domácnost v mezičase, že tu samou roli hrají různé volnočasové aktivity dětí v režii třetích (kroužky). Jsem přesvědčena, že jsou dětem často ordinovány 3-4 kroužky týdně i proto, aby maminka doma stihla po práci uklidit, nebo si najít třicet minut pro sebe. Přiznejme si to. Podobnou roli hraje odsouvání dětí k prarodičům na víkendy, podobnou roli hrají příměstské tábory a jiné možnosti „děti nemít doma“.

Rozhodnutí jít cestou školy domácí není časově náročné, pokud k tomu nepřidáte hodiny tréninku (včetně cest na tyto) denně, závody co víkend, soustředění a další přípravu sportovce. 

Další zajímavou myšlenkou, kterou rodiče doma vzdělávaných dětí trochu popichují ty druhé, je ta o odporu k průměrnosti. Zde je třeba najít odvahu si přiznat, že škola, stejně tak ale náš mateřský sportovní klub například, u malých dětí průměrnost buduje cíleně. A pokud ne, pokud tomu věřit nechceme, pak snad připustíme, že rozhodně nepodporují výjimečnost, individualitu. Sportovní kluby k tomu nemají metodiku, bojí se toho a školy zase nemají prostor, ani na tom zájem. 

Nepochopitelným se v tomto kontextu jeví fakt, na který upozornila konference Fenomén nadaných dětí, která kdysi proběhla v PSP: stát vydává na podporu nadaných žáků jen a pouze 0,25 % z peněz, které vyčleňuje pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami! 

Pozor, i nadané děti jsou ty se speciálními vzdělávacími potřebami. Je nutné tuto větu dále pitvat nebo snad překládat? Možná ano, protože tuhle hrůzu je třeba „kvantifikovat“. Pak to je teprve rána! Tak například před pěti lety (k údajům se nedostává jednoduše) dal stát na podporu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (převážně začleňování handicapovaných) dvě miliardy korun! Dobře tak, ano. Ale podle úřednice Blažkové z oddělení speciálního vzdělávání MŠ, šlo v tomtéž roce na nadané děti pouhopouhých a neviditelných pět milionů korun! Jaká hanba! Na budoucnost nás všech?! Na naše naděje?! Stát sice tak trochu „umí“ identifikovat výjimečné, dělá si jejich statistiku, ale tím to končí. 

A na dorážku použijme prohlášení další státní úřednice Pražákové (Česká školní inspekce), která pro média před třemi lety uvedla, že „český vzdělávací systém děti s nadáním nedostatečně podporuje“. Nadání pro vědu, sport, kulturu, prostě pro cokoli, co povznáší v důsledku tuto zemi, necháváme trestuhodně mizet v šedi průměru a stejnosti. 

Jsem v tomto velmi… nekompromisní. Ohavnosti jménem šedivá průměrnost se bojím, jako čert kříže. Bere andělům křídla. 

Nedávno měla takový post na svém instaprofilu i Eli. O průměrnosti, která je jedem, virem. Souhlasně reagovala na jednu e-přednášku famózního českého mentora Jana Mühlfeita, dnes globálního stratéga, kouče a mentora. Téměř 22 let působil ve firmě Microsoft, z toho posledních 15 let v nejužším vedení. Téměř jmenovec hovořil o průměrnosti, kde ji přirovnával k infekci. Viceprezident výše citované asociace přidává: „Přístup k domácímu vzdělávání odmítá myšlenku zprůměrování. Je tedy dost pravděpodobné, že dítě bude mít některé předměty daleko nadprůměrné a jiné budou trošku potlačeny na jakési minimum. Není tam snaha, aby byly děti ve všech předmětech průměrné“. Opět hřebíček na hlavičku. Bác. Přesně. 

Ale pozor, mnozí z vás si totiž myslí, že my máme pocit, že naše děti (ti na domácí škole), jsou výjimečné, nejlepší, především pak lepší, než ostatní. Ale tak to sakra není! Jen nejsou průměrné, jen my se bráníme tomu, aby jejich start do života poškodila ona všeobecná průměrnost a strach z toho… vyčnívat. Jakkoli. Neznamená to, že budou chytřejší, než ty druhé. Chápejme rozdíly, prosím. V něčem je vedeme na vrchol, intenzivně na vrchol, ano. Něco pro nepotřebu pro jejich život potlačujeme, ale ne do nuly. Jen není třeba mít například týdně pět hodin chemie, ač by se to zrovna mě líbilo :-), ale přidáme hodiny třebas historie a sportu. Škola, chtě nechtě, a nemusíte mít ani velkou odvahu si to připustit, zašlapává osobnost a kreativitu, stírá rozdíly a nedovoluje roztáhnout a napnout křídla. Jistě, neplatí to stopro, ale nepočetné výjimky, třeba Jarda Jágr ve sportu či vaše dcerka na violu, nebo souseda syn v matematice… jen a pouze potvrzují pravidlo. 

Možná si teď řeknete, jak je možné, že si sama rozhoduje o tom, kolik času a nasazení věnují fyzice a kolik češtině? Je to především pak z důvodu, že budoucnost našich dětí rýsujeme do určité míry my, rodiče. Do určité míry. Ta naše je téměř absolutní. Nenecháváme to na Systému, který tvrdí, že se to nějak rozhodne časem, kudy se potomek náš bude ubírat. Je dnes strašnou skutečností, že rodiče na školy trestuhodně navalují plnou tíhu formátování, všeobecného vzdělání a především výchovy dítěte. Naučte ho tam násobilku, zavazovat tkaničky, úctě k starším, milovat řecké báje, používat příbor a nepít jako prase s plnou pusou. I proto jsou dnes školky povinné, aby alespoň něco dítě před první třídou umělo. Bůh nás chraň. 

Na tisíc procent platí, že domácí vzdělávání není pro každého. Rodiče ani dítě. Není to technicky, ani kapacitně (hlava rodičů) možné. A neplatí ani to, že ze školy nemohou vyjít perfektní a výjimečné děti. Takové závěry nepředkládám! Naopak. Sakra. Ale budou to a jsou jedinci z průměru vyčnívající. 

Chápu, že se to třeba nečte dobře, že moje názory, případně názory zde prezentované budou mnohým rodičům protivné. Jistě, přeci jen je ten život mimo náš časoprostor ovlivňován jinými kapacitami :-) Například Cyril Höschl, který dnes velmi aktivně bojuje a dvou frontách souběžně: proti alternativnímu vzdělávání a s estébáckým kostlivcem ve skříni, to ale vidí jinak. My jsme ti alternativní neschopní, případně všehoschopní jedinci s komplexem a potřebou si honit ego, a hojit si cosi na svých dětech tím, že je prý místo „logaritmování honíme stovkou po sjezdovce“. Každý jsme ale nějaký, výběr cesty máme. Je to svoboda. Výběr měl dozajista i C.H. tenkrát. Jemu ale chyběla odvaha, slušnost a čest, zato ty ambice ne :-) My z domácí přípravy máme pode něj ty ambice nesprávné, prý. Hm.  Ale nikdo z nás se kvůli nim nemusí zaprodávat a druhým pro ně neškodí.  

Děti naše tedy uzavíráme dobrovolně do jakési ochranné atmosféry, kde se dýchá jinak, žije jinak. Můj muž to má velmi cílené, a úzkostlivě dbá na oddělení světů. Vyberu z minimomentů z posledních týdnů, z mnoha střípků, co umocňují celkový obraz. Před Vánocemi dovolil dětem televizi, kde si prý dají pár vánočních pohádek a pár přenosů ze závodů v biatlonu, který Mia a Eli milují. Pohádky, ty moderní, dnes natáčené, nakonec byly snad jen dvě. Možná jedna. Buď jejich podprahová sdělení, forma jeho, slovník aktérů a prezentované vztahové vzorce reagující na celosvětový propad soudnosti a respektu… byly tragické, nebo… ta reklama. Všudypřítomná reklama, idiotská a do dětí vkládající to nejhorší z venku, ze světa mimo bublinu. Nakonec byly povoleny jen staré pohádky bez reklam, které máme v počítači :-) Říkáte si třeba, že docela magořina, ale zamyslete se nad tím, co vše se do hlaviček dětí prostřednictví reklamních bloků v telce dostává. Zkusili jsme jeden, dva bloky. Reklama a upoutávky na filmy (jak pro děti, tak pro dospělé). Bylo mi našich prcků neskonale líto, ačkoli to bylo poprvé, na zkušenou. Naposledy.  

Počátkem roku jsem se zaposlouchala do ultrazajímavého podcastu nového portálu, pilotního podcastu a nelituji ani vteřiny. Redaktoři zpovídali jednoho z tvůrců fenoménu STR, trenéra Banka. Čišelo z něj správně ukotvené ego, obdiv k Ester i její rodině, ačkoli byl i nemálo kritický a jak sám přiznal, i trochu drzý. Vše uvedla úžasná věta, kterou chtěl parafrázovat skutečnost, kdy sice na svahu rozhodují trenéři, ale nad tím vším je rodina, maminka Zuzka, která určuje chod STR dějin: „Víc než názor vědecký, je to co říká Ledecký“. 

Doporučuji podcast všem rodičům, kteří staví sportovní budoucnost dětí skrze zkostnatělé molochy v podání sportovních svazů, bojují s reálnou nepomocí od těchto, s otíráním se o ně a navážení se do nich a jejich děti různými novináři, teoretiky neúspěchu a chytrolíny!   

Ještě ke konci dnešního textu přinesu pár myšlenek, které zazněly. 

Trenér STR Bank: 
- Lyžařský svaz pro její růst nic moc neudělal. Jen ji nechal volnost a přestal ji cokoli zakazovat. Nějaké křivdy tam jsou, nejsou malé a proběhly médii. 
- Dvacet let je Ester nějak vedena. Rozhodnutí jsou rodiny, hlavou je maminka. Může za vše :-) My, trenéři, máme své slovo jen na svahu. I jiné hvězdy světového sportu vedou nahoru rodiče. A není jich málo. 
- Nemůže se to nechat na Systému a jen na trenérech. Koneckonců, kdo nejlépe zná své děti. Kde ale Systém funguje dobře (rakouské lyžování), tvoří velkou řadu dobrých sportovců, úspěšných. Ale i tam ti nejlepší mají velmi individuální přístup. Sjezdové legendy, i ty rakouské, italské nebo švýcarské, přicházejí z nadstavby, jsou mimo Systém, nebo spíše nad tím systémem.
- Sportovní svaz sám o sobě nikdy svým Systémem vrcholného sportovce neudělá.
- Ester si jde za svými sny a my z týmu je pomáháme plnit. Kdyby nebyla tak obrovským profíkem 24 hodin denně, a tak posedlá tréninkem, nedosáhla by až na vrchol. 
- Výsledkem všeho toho, co někteří novináři, odborníci i laická veřejnost někdy nepobírá, nechápe, je dvojnásobná olympijská vítězka.  
- Ledeční mají silnou touhu Chránit dítě před okolním světem, je to trochu paranoia, ale… funguje. Od mala po olympijskou zlatou. 
- Sociální sítě, Ester na to má lidi, ona schvaluje. Asistent hulváty, úchyly a zbytečnosti, včetně mnohých novinářů… filtruje 
- Když dojde na lámání chleba, přednost má rodina, trenérů je hodně, rodina je jen jedna.
- Ester, tam je vše úplně jinak, než u běžných lidí, druhá už asi nebude

Redaktor podcastu: 
- Posedlost je základ talentu. (Zde musím vstoupit do názoru. Sice mohu souhlasit s tím, že posedlost je základ… ale úspěchu! Ne talentu - ten dle našeho pohledu neexistuje. To už víte, jsou tu tzv. předpoklady, ale ne talent. Posedlost k tréninku, k závodům, je daná výchovou a cílením, okolím, onou bublinou, kde sportovec vyrůstá, kdo mu jde vzorem, jak je veden ke sportu.)
- Ti nejlepší byli ti na hraně, na všech hranách, třeba maximální zarputilosti, maximální autentičnosti, ale i maximálního šílení. 
- Spousta dětí a lidí má sen o závratné sport kariéře, ale když se jde do výšin, bude to moc bolet, budou to exponované situace, bude to super těžké, ale kdo chce nahoru, bude to výjimečně náročné.

Blanka: 
- Ester je synonymem pro „vazbu na cestu k úspěchu“. Skrze to nejmilejší, co zná. Trénink a závod. Sám úspěch už je jen bonus.
- Zarputilost je nezbytný předpoklad toho, aby někdo došel až na vrchol. Jakýkoli vrchol. Ale i tu zarputilost v malém a mladém sportovci musí někdo krmit, musí ji předtím do něj vložit.
- Nic není nemožné 
- Cesta je otevřená

Tady bych mohla tento text ukončit.  Ale ještě dovětek, ocásek: 

Novinářka Cíglerová o STR, potažmo o českém Systému vzdělávání kdysi napsala: 
„…Můj moment, kdy jsem jí propadla, nebyl ten, když se na zapůjčených lyžích nevěřícně divila nad tou vítěznou setinou sekundy. Ani když pak o čtyři dny později tak s přehledem předjela tu Němku na snowboardu. Okamžikem, odkdy na Ester Ledeckou nedám dopustit, pro mě bylo, když si na té tiskovce nesundala lyžařské brýle – a to proto, že si nestihla namalovat oči. V tom jednom činu bylo všechno: sebevědomí odmítnout, lidská touha se líbit, drzost upřednostnit sebe a odvaha vzepřít se zažitému a standardnímu. Seděla tam v těch brýlích, jako by se nechumelilo, a světoví fotografové a kameramani na sebe překvapeně koukali a nechápali podruhé. Kde se tahle mimozemšťanka vzala? Vím přesně. Žádnou z těch vlastností Ester Ledecká nezískala v českém vzdělávacím systému. Mohla je mít a uchovat si je právě proto, že ji rodiče do toho systému neumístili…“

Tak, a teď končím už fakt. Každý máme svůj vlastní svět. Chceme mu věřit. Já znám dobře svět mimo onu popisovanou ochrannou bublinu, znám ho jako vy, poměrně dobře. Jak ze školního systému, jako žák, student i budoucí možná paní učielka - dnes vám ho mohu představovat i z pohledu druhé strany. Z druhé strany. Zevnitř časoprostoru, kde se lidé tak trochu světa okolo, světa za zdí, světa běžného bojí. A ačkoli se jedná o entity propojené, je mezi nimi tolik třecích ploch a neporozumění… 
 

Komentáře

Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit

(19.2.2021 19:28:36)

Bank byl skvělej! Vy jste taky! Závidím tu zapálenost a odhodlanost. Každej to máme jinak.... jak si to uděláme, tak to i máme. 

(19.2.2021 21:00:01)

Z toho, co o vás vím od Tebe i od pana P. z vyprávění, je mi jasné, že... víc už snad ani hořet nemůžete. Zapálenost je u vás málo :-) Jste ti správní blázni a jednou to světu ukážete!  

(20.2.2021 09:46:42)

Plamen dohořívá Blani. My se bez systémové finanční podpory neobejdeme a jak píšeš výše, systém nefunguje. Nemám každý rok milión dva, jen abych zalepil sezónu. Dochází motivace, plamen dohořívá....

(20.2.2021 13:48:11)

:-( 
Já vím, já vím... neměla bych Tvoji sílu a odvahu! Držte se! Prosím! 

(20.2.2021 19:20:18)

Naopak, vaše síla a odvaha nám dávají poslední sílu bojovat.... Vy jste naši poslední motivátoři, ale situace dnešních dní nás pohřbívá mnohem víc, než kdy jindy...

(20.2.2021 20:38:25)

Je mi to nesmírně líto... :-(

(20.2.2021 21:01:25)

To nám to všechno a vůbec úplně TO všechno také.... Už není světlo na konci tunelu... někdo tam má možná ještě svíčku, jiní už úplnou tmu.... Neeee, ale my to nejsme! My jako MY!