Nedávno jsem byla donucena renegociovat jednu smlouvu. Donutil mne k tomu Systém, tedy stát a jeho Anti C-19 opatření. Nezbrojím proti nim, to ne, jen si říkám, čím jsem se „provinila“, že moje aktiva přecházejí pomalu ale jistě do pasiv?! A se mnou se to děje statisícům dalších podnikatelů!

Někdo rozhodne, v dobré víře a zájmu o zdraví většiny, zničit naše podnikání - na jeho pomocnou ruku, která je kluzká, chvěje se a neskýtá žádné jistoty, ale většina z nás ani nedosáhne – přesto se najdou okolo jedinci, kteří za ony dopady soudí nás. 

Zmiňovaného jednání, a oproti mojí maličkosti, se účastnil též člověk s hlasem poradním, vážený zaměstnanec státní příspěvkové organizace, který jednal natolik neomaleně, až mi… (mimo jiné) připomněl jeho postojem přísloví, jak sytý hladovému nevěří. A nikdy nebude. Jak to dopadlo? 

Nakonec jsem z části dosáhla požadovaného, ano, ale s vnuceným pocitem, že jsem ten největší lůzr, že po celý rok oněch opatření… prohrávám vlastní vinnou. 

O nás, tam nahoře, rozhodují státní zaměstnanci, lidé, kteří mají „své jisté“. Velmi dobré platy, zázemí, klid. Rozhodují o čem? O pomoci potřebným? O zdravotních opatřeních? Ano, ale souběžně i o tom, kdo na ta jejich opatření dojede. Ekonomicky, ale paradoxně i zdravotně. Jsou si toho ti úředníci vůbec vědomi? Dělají to snad úmyslně? Nebo to schválně nedělají, vědomi si toho nejsou a ničí nás z prosté ignorace či hlouposti? Co je horší? 

To osočení, že být téměř rok bez klientů je problém náš, jen náš, to osočení bez jakéhokoli pokusu o pochopení, o sounáležitost nebo jen vstřícnost. První zásah byl prostě katastrofální. Po pěti minutách jednání jsem to chtěla zabalit. Násobně to mrzí v kontextu pohnutek vedoucích k onomu jednání: nejsem (myslím) NEšikovná, NEúspěšná nebo NEpracovitá, to asi minulých 10 let stvrzujeme dennodenně. Jsem jen objektem tvrdých rozhodnutí Systému, která nás vyřadila ze zdravé ekonomické soutěže! 

Stůjte. Nepracujte. Nevydělávejte. Konec. 

Pomoc, kterou nám stát „nabízí“, je nám buď vzdálená, nebo je natolik malá, že snad o ni nemá ani smysl žádat… Co teď a tady píšu, to přeci není tajná informace, lidé ji znají z novin, televize, internetu, situace se propírá i probírá na každodenních fórech, nárožích i…, no, myslím prostě, že to, jak střední podnikatelské třídě je, je už i vidět! Přesto si mnozí neodpustí z dopadů těchto zásahů státu do soukromého vlastnictví vinit… cíle těchto zásahů. Drobné podnikatele. 

Proč o tom všem píšu? 

- Když prohrávám v běžeckých závodech, vím, že je to moje chyba. Jen moje. Málo trénuju.
- Když lezu dolomitským ledopádem a ze sta metrů bych spadla…, byla by to moje chyba. Špatně se jistím.   
- Když si klient vybere jinou, než moji marmeládu, bude to asi také moje chyba :-) Jiná by mohla být lepší. 
- Když prohrávám na celé čáře, když jde moje podnikání do kopru, protože musím mít zavřený hotýlek, nemohu provozovat akademii, nemohu pořádat svatby, nemohu mít otevřený obchůdek… a to jen a pouze díky rozhodnutí státu, že musím jít do kopru: je to prý moje chyba!  Mám se prý nechat zaměstnat. Jako ta osoba. Stát je prý dobrým zaměstnavatelem :-(

Proč?