Snažím se, a to poctivě, a jsem na sebe samu přísná, abych nesrovnávala. Nemám misky vah, nečtu diskuze odborné ani ty laické, nesleduji sousedy s malými dětmi (pravda, žádný nemám), nekonzultuju nic s kámoškama s malými dětmi (pravda, takové nemám) a nevyptávám se… nikde. Nechceme, aby náš přístup k výchově malých indiánek, a dnes píšu hlavně o předškolní výchově Eli, byl jakkoli moderován, ovlivněn, podporován nebo strháván okolím. Kýmkoli. Muž se tématu věnuje o něco víc, ale spíše po stránce odborné, vyhledává texty profesionálů, studie a literaturu, ale opět ne pro srovnávání, leč proto, jak sám říká, že je třeba nepřítele dobře poznat a držet si ho blízko.

A proč o tom dnes a pořád píšu? Abych dodala odvahu druhým. 100%! Jde to. My ji našli, nelitujeme a chceme každému povědět, že je to… nejen zodpovědná dřina, ale… tuze krásná zodpovědná dřina!

Naše prvorozená pětiletka umí hromadu věcí. Říkáme si doma. A možná tomu tak vůbec není. Nemáme to srovnání :-) Píše od čtvrtého roku věku husím brkem a inkoustem, ačkoli po tatínkovi levoruká, mluví druhým jazykem tak nějak, odchytne kachny z výběhu, na kole se nedávno naučila sama, čte pohádky své tříleté sestře, technicky dobře běžkuje a kdo nepozdraví při potkání, ten si od malé Elišky vyslechne, že je lopata. Přemýšlí o životě a mluví o tom, až se divíme… Je to normální, běžné a plus, nebo málo a absurdní? Smějete se?  

Proč nás má zajímat, že Martinka nebo Pepíček jsou na tom… jak na tom jsou?! Neřeším to. Kdo by mi měl odpovědět, kdo na to má právo? Komu mám věřit? Vždyť i proto moje děti nechodí do školy, vždyť i proto žijeme tam a tak, že k lidem daleko. 

Necháváme Eli, aby sama nahlížela do či z oken poznání, která se jí otevírají v hlavě i v srdci. Aby se zajímala. Aby v tom, co ji chytne, byla nakonec opravdu dobrá. Jestli to bude za měsíc, letos nebo už „to je“ – jak to jiné maminky nervózně očekávají od svého potomka dennodenně, opravdu nechávám na přirozeném vývoji dcerky. Nechali jsme si zajít, pokud někde v nás vykukovala, chuť tu či onu vlastnost a um potomka podrobit exaktnímu srovnávání napříč internetem, v tabulkách či se stresovat mentorkama s jejich věčným: no, to už měla umět. 

Žádná alternativní výuka v tom děsivém slova smyslu to není. Z toho mne snad nepodezíráte :-) Povinnost a řád je základem, ale jdeme trochu oklikou. 

Opravdu tedy nevím, zda pětiletá má číst a psát, pomáhat v domácnosti a nemít ani panenku, tablet či „jakošminky“, nebo nic z 99,9% zbytečností z jakéhokoli hračkářství. Opravdu nevím, zda střelba z luku je víc / méně oproti tanečku na poslední hit nejnovější pecky zpívajícího idolu dětí ze školky. Opravdu mi připadá přirozené, že nemáme televizi, ale den co den čteme a čteme a čteme. A nechci se na to vlastně ani nikoho ptát. Nesrovnávám. V ničem a s nikým. 

A tak, když potkáte naše indiánky, nekoukejte na ně se soucitem, jak ty… panenky a kočárky fakt nemají a nepřevlíkají je a nekrmí nonstop, nekoukejte na ně divně, když loví ryby v jezírku na severní hranici kempu, není to fakt z hladu :-), ale podejte jim ruku (bez bonbónu či sušenky), ruku pomocnou, která je sice nezvedne po pádu ze země, to neděláme, ale nabídne jim cestu… 

Strašně moc toho nevíme, jako rodiče se ale v ničem nechceme spolehnout na jiné lidi, učitele, vychovatelky či úředníky. Naše děti popisujeme naším rukopisem a věříme, že to společně dáme!

Vím ale docela dobře jedno, tuhle říkanku jsem fakt v pěti neuměla, muž prý ani v patnácti a Eli se jí naučila sama od sebe :-)