Winston Churchill prý kdysi řekl, že když procházíš peklem, nesmíš se zastavit. To, co se děje ve světě dnes, možná už předpokojem pekla je. A severní Itálie, kde máme druhý domov, naše děti na zdi obrázky, nezastlanou postel, zaparkované sny, práci, pstruhy a tunu povinností, a bohužel ztrácející se obří investice - jak jinak to tam dnes nazvat, než peklem na zemi?! 

Do skutečně špatného stavu země za Alpami, druhé nejhorší ekonomiky západní Evropy, do nebohatého kraje pod Marmoladou… vstoupil v dny, kdy se narodil Max Teo, ukrutný uragán Vaia. Ničil, co ničit šlo. Nevzpamatovali jsme se dodnes po roce a půl, ještě dlouho se bohužel nevzpamatujeme. Nyní další katastrofa zabušila na bránu říše krále Ombra: pandemie Covid-19 se stovkami mrtvých denně a s hospodářským propadem, jehož dna nikdo zatím nedohlédne. Jen jedno je jasné, bude to katastrofa!  

Těžko se pro to hledají slova. Těžko nepropadat zoufalství. Těžko vidět světlo na konci tunelu. Přesto je TO třeba. Musíme všichni žít! Jako včera, jako minule, jako kdysi, abychom se nezbláznili, abychom nepodlehli depresím, abychom nepropadli panice, musíme žít, jako… „tehdy, vzpomínáš, když jsme štěstím lámali skály“! 

Winston byl gentleman. Já jsem jen obyčejná holka z lesa, mohu volit lehkou modifikaci jeho myšlenky, která je mi zkrátka dnes bližší: Pokud procházíš údolím plným sraček, nepřestávej jít.

Tak tedy jdeme.
Jdeme tím údolím. 

Tak tedy žijeme, těšíme se z ranní mlhy, co skrývá východ slunce, těšíme se z prvních fialek, zpěvu ptáků za okny i z únavy, kterou v naději a raději než virové karanténě, do které jsme uzavřeni, připisujeme… tomu právě přicházejícímu jaru. 

Tak žijeme a jdeme a běžíme ruku v ruce s vlasy vlajícími v prvních paprscích nejistého slunce, a s očima upřenýma kamsi na západ do červánků... E-liška se pokaždé ptá, zda bychom mohli ty červánky pořádně doběhnout, a běžet stále pod tou krásou dál, pryč… celý život?!

Na jednu stranu se snažíme nemyslet na to, co bude, až dovolí žít, jako dřív. Bude to náročný a bolavý návrat do původního stavu, pokud vůbec to půjde. A nemyslím jen republiku, ale hlavně starou Evropu s Itálií na kolenou na prvním místě.  Na druhou stranu si dennodenně představujeme první dny nové svobody, doby pokovidové, opravdový běh za červánky, běh bez roušky a strachu. 

Je konečně první jarní týden.
Pracujeme na zahradě. 
Začínáme trénovat. 
Držíme se za ruce. 
Objímáme více.  
Milujeme. 
Sníme.  
Jsme. 
Jsi? 

Bude svět zase jako dřív, třeba jako v tomhle našem dokumentu? 
Ano, uhádli jste, na fotce uvnitř je Max Teo trénující maskování s ovečkou!