MiniMaxík leží na mojí ruce stočený do klubíčka, spokojeně vrní, je něco po páté ráno. Moc nespím, domácí karanténa a naše viróza umí dělat vrásky, umí probouzet co hodinu, umí… Najdu omylem článek na novinkách.cz a hned je mi… ještě hůř. Kdy tahle doba skončí?! A pak přišli zloději. 

Původně jsem vám chtěla napsat jen o tom zjevení jménem Sáša Mitrofanov, co si na novinkách tak hanebně otevřel ústa, až je jednomu smutno, kde to žije. Kvůli takovým lidem. Ruský kecal, který pro tuto zemi neudělal nikdy nic kladného, uchopitelného, něco s přidanou hodnotou, kecal, co stokrát více než kdokoli jiný rozděluje společnost. V době, kdy by měly zbraně absolutně utichnout, vymýšlí podpásovky, žlučovité komentáře a falešně argumentuje. Samozřejmě, tento typ novináře ví, že jednou napsané hodně ublíží, ví, že jeho nikdo k odpovědnosti nepožene, nedonutí se omluvit, ani zlo jím páchané napravit. Ano, zlo na společnosti. Tím štvaním lidí proti sobě, neomarxistickým nálepkováním a útočením zpoza rohu. 

Budím muže a musím se vymluvit. Pak nám ani snídaně nechutnala a to jsme měli v noci pečený mazanec a novou marmeládu z kiwi a manga :-( 

Mitrofanov útočí na každého, kdo má zásluhu na pomoci, která z Číny dorazila do Čech. Roušky, respirátory, bezpečnostní soupravy, testy, prostě pomoc, jež od nikoho jiného nedorazí. Nemůže. Není. Nebo ji dát nechtějí. EU je na kolenou, neschopna reagovat, okolní státy trpí stejně, jako naše země. A že prý se tím přijetím lékařského materiálu do Čech zavléká čínská politika. No ty vole. Mitrofanov, tohle je fakt silný kafe! Že prý se akceptací humanitárního kroku boříme do bažiny těch, co musí být vděčni Číně. No ty vole. Sašo, jako kolik vodky je třeba k podobnému textu? My opravdu musíme být vděční! Je to jediná podaná ruka! 

Útočí na každého, kdo děkuje dárci! Jestlipak mají i v dalších státech Evropy, třeba ve Francii a v Itálii své Sašíky politruky, co napadají každého, kdo v oněch zemích prosí o pomoc z Číny, či ji vítá? Jestlipak chtějí novináři v Itálii kamenovat italské politiky, že pozvali čínské lékaře, kteří nedávno přijeli pomáhat zachraňovat životy! Jestli by Saša odmítal čínskou pomoc tváří v tvář desetitisícům pozůstalých po obětech toho zparchantělýho covidu?!  

Že prý si máme vystačit sami, jak prý podle něj radí bývalí náčelníci generálního štábu, a BISka. Ale nikdo z nich neporadí, jak na věc… Zajímalo by nás tady doma, jak chtějí Mitrofanov a generálové ve výslužbě, do té doby, než se povede v Čr vyrobit desítky milionů kusů citovaného materiálu, přemluvit nemoc, aby se nešířila a nezabíjela?! Sakra! Fakt je mi z toho chlapa zle!

Tím mělo dnešní povídání končit. Není mi dobře. Ale neskončí… Po snídani pošlu muže pro roušky, které nám ušila marmeládová čarodějka a super baba Martina (ještě 100x všichni moc děkujeme). Muž se vrátí smutný. 

Cestou si všimne, že nám někdo ukradl obří reklamní plachtu. Odřezal a ukradl. Když jsme odjížděli na WMA do Anglie, byla na místě, dnes tam není. Mám se ptát, které zase vadím :-), která a co závidí?  Plachta stála mnoho tisíc, ano, naštve to, ale souběžně nás stejně děsí, že někomu úspěch druhého natolik leze krkem, že měl tu potřebu investovat nemálo úsilí a času, aby ji ukradl… 

Doma si o tom povídáme, koukáme z okna zámecké jídelny dolů k bráně, která je pootevřena, aby mohli popeláři konat. Je pátek. Tady co popelnice musí mít zavěšenou známku, koupí se na obci. Máme pět popelnic, není to levné, ale jsem nestandardní provoz :-) (tohle byl první a poslední úsměv dne). V tu chvilku vidíme dědka, jak projde pootevřenou bránou, chvilku za bukem číhá, vystartuje, strhává známky z popelnic a cpe si je do kapes. Muž šáhne po flintě. Zadržím ho. Běžím za dědkem. Prosím vás, proč to děláte, proč tu kradete?! Opět kradete?! Dědek známky zahazuje a utíká okolo kostela návsí pryč. Navíc je bez roušky. Známek nám zmizelo několik už několikrát. 

Co je horší, vesnický zloděj známek bez roušky, nebo novinářský lhář bez odpovědnosti?

Zloděje od domu jsme hnali. Tomu už rada nepomůže. Sašovi poradím, namísto kálení po lidech, kterým nesahá ani po paty v jejich snaze pomoci zemi v nejhorší chvilce, aby vyrazil šít roušky se stejnou energií, s jakou okolo sebe plive, nebo nosit stařečkům nákupy, taky by mohl venčit čoklíky nemohoucím, nebo se dát k dobrovolným záchranářům, jako můj muž třebas, a být připraven lidem opravdu pomáhat 24h denně. I bez roušky, kdyby to nešlo jinak…   

Co dodat závěrem? Že lidi rozdělí derby pražských S, že volby a co víc volby hlavy státu, že je rozdělí nominace na vyznamenání či imigranti, ale nemoc, která hrozí, jako od války nic jiného nestrašilo? Reálné zlo za dveřmi a my se handrkujeme, pomlouváme. Sledovat, jak si politikařením nahánějí body ti zleva i zprava, jak chybí Hrušínskému nemalý kus mozku a těm, kteří ho brání zase soudnost… to je moc i na zdravé jedince!