Normální dny u nás nemají šanci. Ne, nehledáme „to jinak“, jen se TO tak samo naskytne :-) První květnový dny povídám indiánkám, holky, zasejc chumelí, co kdybych vás naložila do naší vesmírné lodi třídy „V“ a přesunula časoprostorem na vyhřáté pláže s dokonalým mořem?! Jásot přecházel v řev a ten neutichal notnou dobu, a Baruška dodala, že si jde tedy taky zabalit, bo Španělsko sedne v téhle slotě jako prdel na hrnec. Za dvě hodiny (ještě jsem vyprala a dala večeři) práskáme do koní a hurá směr Francie a stále jižněji. 

Co vám budu povídat, doma mi chumelí jako ďas, kytky jsou po smrti, sazeničky po smrti opakované, skleník se opět zbortil pod návalem sněhu a po sedmi měsících stejného počasí by jeden už kousek jara rád přivítal. Sakra! My tedy, ehm, rovnou… malý léto, prosím, prosím! 

Byla to super paráda, to určitě věříte, něco je poznat z fotek, ale já se chci pozastavit nad posledním dnem. Dnešním dnem. Jen nad ním. Začal včera ve 21h a skončil dnes ve 21h. Den maminek :-)

Včera po deseti dnech nakládám partu zpět do vesmírné lodi, že poletíme domů. Holky předtím nahaté lítají po pláži, pěkně to peče, Baruška svítí všemi odstíny červené a růžové, muž likviduje poslední víno a slavné místní minisalámky (nic z toho samozřejmě nesmí) a hurá dom! 

Vyjíždíme, po 1300 km dojedeme v době oběda do Dolomit. Tragédie, sněhová vánice, o 27 stupňů nižší teplota, půl metru sněhu na pasech a okolo jezera Fedaia jsme se protáhli s obrovským štěstím. Nebylo to příjemné. Nebyla vidět silnice, nikde ani noha a já už viděla lavinu, jak… 

Jen o pár set metrů níž ve svodidlech německá obytná dodávka v nápisem „Beachtime“ a uvnitř dva zničení staříci. 

Auto v závěji a babička se snaží deštníkem (!!!) vyhrabat ze šlamastiky. Vichr, že nevidíš na krok, těžký sníh stále padá a tak ten můj dojede pro lopaty a s kamarádem jdou a auto vysvobodí. Podotýkám, že muž nemůže normálně chodit, nedostane se do bot, nemá ponožky, ani bundu… a vůbec, je to „kus“!

Nakonec vše dobře dopadlo, bíčtajmové pokračovali k moři, já doma mého sněhuláka rozmrazila, převlékla, opět naložila do auta a opět vyrazila směr Mordor (stoupání na Fedaiu). Projedeme, pak projedeme i Passo Sella se závějemi po střechu a… po dalších 700 km dorazíme ve 21h do Prahy. Oči jako lampičky, pan P. povídá z cesty a Max se tomu všemu chechtá! 

Kdo nevěří, ať se chytne za nos. Nekecám. Barcelona, Dolomity, záchranná akcička, Praha. Z léta přes zimu do Matičky stověžaté.
Indiánky jsme nechali pod Marmoládou v závějích a nás čekají 2 dny úřadů a dalších libůstek. 

Matka jako vyšitá, povídá můj chlapík s malým chlapčíkem v náručí a pajdá hotelem na pokoj. No však, mám přeci právě matek svátek :-)

Ještě ty fotky!