Ač nám vysvědčení dorazilo dlouho před termínem, kdy končí běžný školní rok (domškoláci to mají jinak, skorem o měsíc dříve), dostala jsem dokonale načasovaný nádherný dárek. Ten pro paní učitelky :-) Lekli jste se, že máme o měsíc více prázdnin? Ale kdepak, u nás škola probíhá celoročně, prázdniny vůbec neřešíme. A ten dárek? Sem čekala pugét s višněma v čokoládě, nebo čert ví, co dnes ve školách frčí. Ale ne tak u nás, já nafasovala diplom: Eliška Anna zaběhla na mistrovství Prahy, přesněji na Pražských přeborech na 800m osobní rekord a získala třetí titul. Děkuju pěkně :-)

Dvakrát venku, jednou v hale. Jako mladší žákyně. Dříve to nešlo, a za rok už bude starší žákyní. Taková jsou pravidla a malá se těší, protože konečně bude moci běžet její hlavní distanci, 1500m. Byl to krásný závod v ukrutném vedru, a ačkoli není 800m Eli hlavní disciplínou, předvedla parádní výkon.  

Po výhře v nominačním běhu na Olympiádu dětí a mládeže, tak opětovné zlepšení osobního rekordu, což dávalo naději na očekávané prolomení jedné optické časové hranice, další výrazné zlepšení a bezproblémový postup do finále největší sportovní akce v Čr. Šlo se na jistotu. 

Někdy se vloudí do všeho chybička, někdy věci nevyjdou podle představ a plánu. Někdy jeden netuší to zásadní: proč. Elišce se to stalo na Olympiády dětí a mládeže, která před dvěma týdny skončila. Vše bylo na první pohled tak jednoduché, měla tabulkově postup v rukávu, první kolo parádní a v druhém, 200 metrů před cílem… stopka. Jako kdyby nabourala do zdi. Doběhla ztěžka. Nevyčerpaná, jen překvapená, jak se to stalo. Proč. Odpovědi jsme nenašli my, ani trenér, který svěřenkyni přijel podpořit. 

Ale Eliška si výsledek napraví, říkala, že chce co nejdříve. Koneckonců, jeden závod, sebevíce důležitý, je jen jednou zastávkou na ještě velmi dlouhé cestě do Brisbane. Anička neumí propadat skepsi ani obavám. Však, jak říká její kouč, jeden z nejlepších v zemi, který se významně podepsal například na fenomenálním úspěchu české olympioničky Mäki, prohra není protipól vítězství, ale jeho součást.  

Za dva roky je LODM opět. Eli bude jistě opět startovat a co je nejkrásnější, těšíme se, že poprvé se na startu objeví i Mia. Sama nominace a hlavně účast je pro malé sportovce obrovskou událostí - pro naše děti 100 násobně oproti všem dalším dětem. Víte proč? Eliška je poprvé v životě NĚKDE sama. Ve velkém městě a s tolika exempláři stejného druhu, a dokonce s určitou mírou autonomie i na týmovém dozoru. A to ne na jeden den, ale rovnou na pět! Bude jí třináct, ale je to její první mikroodluka od rodinného systému. A co je vtipné, (a její spolubojovnice na koleji to téměř nechápou :-)), má poprvé v ruce TELEFON. Jistě, doma občas náš ano, ale doposud vlastnila jen starší neaktivní přístroj, který ji sloužil jako fotoaparát na závodech :-) Teď má simku a data (ale pod kontrolou) A když se jí zeptáte, co bylo nej, pak prý pocit, že reprezentuje (stejné oblečení, pocit sounáležitosti, hrdost). A co nejhorší? Je zvyklá chodit denně na kutě ve 20h, čte si a o pár minut později se zhasíná. Na vysokoškolských kolejích, kde byly výpravy ubytované, byla večerka ve 22h a bordel dělali chlapci další hodinu poté…    

Jak to dopadlo s tou nápravou? Jako na potvoru dorazila pozvánka od Elišky italského týmu na velký mítink do Trenta. Velká cena mílařů. Pohárový závod. Narvaná startovka. Neleníme, přihlašujeme. Navíc, když Eli zjistí, že poběží i její dolomitský kamarád a že na startovce je též Chiara! Ano, ta, která, ačkoli doběhla ve stejném čase, jako Eliška, vyfoukla naší nejstarší titul mistryně v horských bězích. Letos na jaře. Dcera nejlepších italských středotraťařů a podle odborných novin jasná hvězda italské atletiky. 

Dali jsme den před závodem oraz, naladili na březích Gardy, dobře se vyspali v pěti lidech v mikrobusu :-) a dopo před závodem dojeli na stadion. Po prohlídce města, kterému městský znak udělil Jan Lucemburský (ano, Trento má ve znaku naší orlici), jdeme na věc. Pekáč, že by se dal krájet, 36 ve stínu. Eliška ještě hledá italskou občanku, tou se musí všichni závodníci prezentovat na startu, a pak zírá… dali jí do druhého běhu. 

V prvním jsou hvězdy, elita a Chiara. Ve druhém šneci a pár slečen, co nemají v italských tabulkách záznam běhu na kilometr, podle kterého se atletky řadí. Náš případ. První běh je slušný, ukrutný finiš a vítězka zaznamenala druhý nejrychlejší čas historie mítinku. No pane. 

Eli je klidná, natěšená a soupeřky si ji prohlížejí s rozpaky… „kdo to je“, ptají se jedna druhé. Eli po výstřelu letí, splní mezičas naplánovaný, pak zvolní, protože je první a s přehledem. Poslední kolo ale napálí tak, že i moderátor mluví o turbomotoru atletky z Belluna. Provedení na jedničku. Druhé nadělí parník a… když rozhodčí propojí časy s prvním během, je absolutní vítězka! Stále o parníček. Stojí jako opařená, přála si běžet rychleji, nemá čas, který chtěla a vyčítá si, že neletěla víc. My jsme ale spokojení a trenér též. Následovalo fandění kamarádovi, blbosti pospolu, pizza x 3 a dlouhá cesta do Čech. Tohle je více jak satisfakce. Tohle je Eliška.    

Mám sem, na prosbu našich slečen napsat, že vyrábí ty krásné náramky, které prodávají na našem e-konzumu, aby si mohly platit výdaje spojené se závody. A že jsou to sakra velké náklady, takže náramkují o 106 :-) Odkaz je zde a já jsem ráda, že se drží plánu, pilně pracují, střádají si, aby mohly sportovat. Náramků moc není, dost se to mění, ale jistě ještě nějaký najdete a radost jím druhému či sobě uděláte :-)

Tak ahoj na prázdniny, jak se kdysi říkávalo a snad se zase brzo uslyšíme.