Pro nejlepší marmelády na světě, které vám připravujeme již čtrnáctým rokem, děláme dennodenně první i poslední. Hodnotíte vy i porotci soutěží, hodnotí naše děti i odborníci všemožných médií křížem krážem světem. A to samé se snažíme dělat v rámci sportovní přípravy našich malých olympioniků. Druhý týden červnový byl přesně takový, jak zní titulek. Však poslouchejte dál, je to neuvěřitelný příběh. 

Sedmého naše parta dobrovolných hasičů startuje poprvé v rámci požárních sportů na tzv. TFA. Hm, co to je, ptali jsme se ještě nedávno také. Nejtvrdší hasič přežije, odpověděli nám. Podepište, že si nebudete nárokovat nic, kdyby cokoli, dodali, a čas byl jen na jeden trénink. Ten ale Miu, Maxe a Eli chytil natolik, že bylo vymalováno. Jede se!

Povedlo se to tak, že všichni Milfaitů startují v kategoriích, kde jsou nejmladší. Max i Mia to dají perfektně, Teo 13. ze 40, Ronja 11. z 22. Oba udělají nějaké technické chyby, které na trati kradou vteřinky. My jsme spokojeni a prckové se těší na repete. 

A teď Eli. Jen pro ukázku, co ji na trati, mimo vytrénované a závodně zkušené sportovkyně a slušně vážícího „dýchačáku“ na zádech čekalo: montáž hadic na mašinu a jejich rozvinutí, překonání 150cm vysoké bariéry, žebřík na místo a na věž, kam poté vytáhnout zátěž. Dolů a pak s plnými kanystry 20x na paletu a dolů, masakrální hammer box, kdy šestikilovou palicí buší nahoru a dolů (důležité je nahoru) v boxu o 80cm. A to 20x. Poté náročné přemístění zraněného (manekým nafintěný, vážící více, jak Eliška) Rautekovo vyprošťovacím chvatem a sladká tečka na závěr. Přesun pneumatiky z náklaďáku převalem. Prostě 4x zvednout potvoru vážící na šedesát kilo! No a mezi postacemi se běží. Pod helmou teče pot, ruce necítíš a zátěž na zádech těžkne co vteřinu snad o kilo.

Eli bojuje s patnáctkama. Holky pořádný, žádný tintítka. A proti nim atletka mílařka hubená jako lunt. Nerovný boj. Absolutně nerovný. Ale bojovnice uvnitř se nezapře, často si opakujeme, že můžeme prohrát, ale oni budou krvácet. A že pokud neprohraje srdcem, není to prohra. Jak to dopadlo? 

Na žebříku byla tak rychlá, že zapomněla šlápnout na nižší špricli. Z logiky by jeden letěl nahoru ob dvě, ob tři, ale to se nesmí. Noha i ruka musí na každou. Chybu jí sdělil rozhodčí na věži. Bomba. Takže dolů a lépe. Ve špičce startovního pole, kam mířila, se taková chyba neodpouští, vteřiny chybí. A pokud je chyba v polovině trati a ty víš, co to znamená, je to neskutečný nápor na psychiku… bojovat dál s vědomím, že nejspíše neuspěješ. 

Ale Eliška dokázala nemožné.  

Ani nejnáročnější vícefázový trénink ve třech kilometrech nad mořem, ani vytrvalostní závody v hlubokém sněhu ještě výše, ani tunové objemy s medicinbalem, nikdy nic ji nedostalo do kolen. Dnes to bylo doslovně. Padla by jako podťatá, kdyby ji muž nedržel. Ztrácela vědomí a plakala. Ne bolestí či vyčerpáním, ale pro tu darebnou špricli.   

Bronz. To naše stále ještě dvanáctka dokázala. Na stupních vítězů bylo jasné, že věkem, zkušenostmi i tělesnou konstitucí jsou první i druhá jinde. My ale slavíme a bronz z boje jménem Toughest Firefighter Alive je nám dnes zlatým. Na druhý den ráno a o 700km dále Eli nastupuje na aklimatizační kemp před nejtěžším evropským trailovým závodem pro nejmladší válečníky. 

Pět dní na vzpamatování se… a pak poslední start. Ano, opět první i poslední. První TFA v Čechách, poslední DXT Junior (Dolomiti Extreme Trail) v Itálii. 

Sedm let to bylo letos, kdy se na start postavila poprvé. S tatínkem jako doprovodem, bylo jí šest. V půli 2.5km dlouhého běhu bezelstně oznámila taťkovi… letím napřed, zdržuješ. Doběhla celkově mezi všemi dívkami do 14 let pátá. Další rok čtvrtá. Pak covid. A pak už nedala nikomu šanci. Pětkrát vyhrála kategorii a prémii Nejrychlejší dívka DXT. Nikdo ze starších nebyl nikdy rychlejší. Drží rekord trati a letos startovala naposledy. Po dohodě s organizátory může za rok startovat mezi dospěláky na 11k. Trať zná, už ji tréninkově běžela a říká, že 22k bude ještě lepší. Eli vítal spíkr i šéf závodu, mnoho lidí zdravilo a my to měli jako svátek. Svátek běhu. 

Doběhla zlatá. K tomu se přidala zlatá medaile Maxe, který běžel jako nejmladší v kategorii a čtvrté místo Miňonky, taky nejmladší v kategorii, ale co hůře, s velkým nachlazením. Dolomiti Extreme Trail jsme si užili, jak se v Čechách říká mezi atlety, když se omlouvá neumístění. Užili ale jinak. 

Potkali jsme přátele, celý den se dobře bavili, zakusili DXT menu v místní nádherné restauraci Medvědí doupě a… za rok opět. Jinak, ale opět. 

Videoreporty z obou akcí najdete na IG profilu @ flyingangelsclan1