Byl to povedený duben. Sice tým absolvoval pouze tři závodní dny, ale byly to dny mega úspěšné. Jak se blíží vrcholy běžecké sezony, stoupá forma členů klanu Létajících Andělů a… na zdi u knihovny se tak objevila už druhá dvoumetrová závěsná tyč, na které končí medaile ze závodů. 

V chumelenici počátkem měsíce děti startují v Koutu na Šumavě, na klasickém vesnickém krosu bez velkých marketinkových serepetiček okolo, ale s príma zázemím… třebas v podobě horkého čaje pro všechny a s pekáči voňavých buchet mnoha chutí :-)

Už víte, že zlatou si domů vezl Max a další Mia, no a také Eli, která běžela dokonce závody dva, kdy ten druhý a delší startoval jen pět minut po doběhu prvního. Běžela totiž ještě s kluky v jejich kategorii. Tam nastala zajímavá situace, Eli vyhrála i klučičí závod, ale byla decentně upozorněna, že nebude vyhlášena, protože… není kluk :-) Pak si ji potají povolala do zákulisí paní z vedení závodu a předala ji cenu útěchy za nevyhlášení. Smutné, byla přihlášena oficiálně, měla startovní číslo, ale… Nám to však příliš nevadilo, závod to byl pro naši nejstarší spíše tréninkový, přípravný na dubnové super závody v Praze a v Brně. 

Jeden z nejlépe obsazených krosů v zemi je Běhu Olympu pod taktovkou Policejního sportovního klubu Olymp. Ofiko účast (poprvé) malých závodníků Dukly a desítky dalších nejlepších běžkyň. Napětí stoupá. MiniMax na stovkové trati upadne a než se zvedne, je skorem konec :-), doběhne šestý, ale ne poslední :-)

Miu Ronju čekala premiéra „krosu v tretrách“. Myslím, že to pro ni bylo významnější událostí, než ta zlatá na konci. Startovala jako nejmladší a ofiko ještě ne za Duklu, přesto za Duklu přihlášená. A porazila všechny. Duklačky i neduklačky, starší i zkušenější, prostě všechny. Byl to parádní běh. Velká předzvěst velkých výkonů, říkal jeden z mimopražských trenérů - a pak přišla jedna cizí malá holčička a naší Sicilance povídá, že běžela taky, ale že nakonec fandila jí, tedy Mie :-) No a pohár, který Bílý Čert vyhrál, to je paráááda! 

Eli šla na start jako favoritka. Dobře připravená a snad poprvé s téměř celým Dukla týmem i trenéry. Čeká ji 620 metrů a téměř padesátka soupeřek. Pokud všechny vystartují. Po výstřelu se usadí na špici a udává tempo, ale náskok nebyl dostačující, tvrdí později trenér. Neutekla jim. Umí běžet výrazně rychleji. Přesto je v čele do poslední stovky, tam se začne přetahovat s jinou holčičkou… až nakonec podlehne. Druhá. Nevnímáme to jako úspěch :-), držíme se hesla, že „druhý je prvním z poražených“.  

Na konci dubna míří celý tým na Moravu. Stovky kilometrů, spaní v našem superbydlíku, celou cestu a noc intenzivní déšť… až nakonec v Brně dokonalé sluníčko, parádní teplota pro závod a plné pole pěkně natěšených soupeřek. Podařilo se nám přihlásit Miu do kategorie, kde je i Eli. Je sice rok pod limitem, ale nešlo to jinak. Mia prostě chce a musí startovat se sestřičkou, navíc na prvních velkých atletických závodech, poprvé v tretrách na dráze. To jinak nejde. Neztratila se, i spíkr o ni nejednou hovoří, jak také ne, je nejen nejmladší, ale též dokonale nejmenší. Startuje ve sprintu na 60m, ve skoku do dálky a v běhu na 600m. Bude to maso. Bylo. V disciplínách startovalo cca od 40 do 50 holčiček a Mia neskončila za polovinou. Poráží atletky o tři roky starší jako po másle. Čerstvě šestiletá v kategorii 7 – 9 let. V kategorii, kde kralovala starší sestra.  

Eli podle season best výkonů aspiruje na medaile a nenechává nikoho na pochybách, že nic nikomu nedá zadarmo. Příprava precizní, dobrá nálada a maminka v hledišti. Co víc si přát. Vyhrává 60m a následně si přeje překonat letitý rekord mítinku ve skoku do dálky. To je o mnoho víc, než  „jen“ vyhrát. Když se rozbíhá k prvnímu pokusu, upozorní hlavní rozhodčí své kolegy, aby se posunuli o kousek dál, protože… tahle poletí hodně daleko. Letěla, ale ne tolik, aby byla spokojená. Chtěla moc atakovat onen rekord. V posledním pokusu se zlepší, přesto umí i v tréninku dál. Nakonec chybělo pět centimetrů… Vyhrává a má hodinu pauzu. 

Pomalu se chystá na svoji parádní disciplínu – šestistovku. Nastupuje na start s osobním rekordem 2.04, vteřinu za rekordem mítinku. I na ten si brousí zuby. 

Letí jako střela, neuvěřitelný mezičas na prvních 200m, je rychlejší, než kluci a později zjistíme, že by vyhrála s přehledem i kategorii starších holek. 

Do druhého kola vbíhá s náskokem desítek metrů a stále ho zvyšuje. Diváci fandí, já si mohu utleskat ruce a najednou mám pocit, že TO vyjde. 

Běží sama proti času. Létající Anděl. Trenér už to asi tuší, tohle bude velký! Sestoupím z tribuny, fandím u cíle a vidím na začátku cílové rovinky v divokém šamanském tanci E-lišky trenéra. A sakra, bude potřeba šampaňské nebo defibrilátor! Eli sprintuje pro třetí vítězství, pro celkové vítězství v trojboji a hlavně… zdolává rekord mítinku zápisem času: 1.57! 

Později chodí gratulace od fanynek, instakamarádek i trenérů, jeden z německých specialistů na dětskou atletiku predikuje E-lišce podle časů a stylu běhu úspěšné dospělácké disciplíny na 800m a 1500m. No, to my zatím neřešíme, běháme, co se dá. Mimochodem, dosažený E-lišky čas, podle vyjádření USATF manažera pro juniorské závody, dává nemalé předpoklady pro atakování amerického rekordu na 400 či 800 metrů! A k tomu se letos chystáme, tak držte palce. Přesto opakuji, ne dnešní rekordy ze závodů, ale "trénovatelnost" je to, co pilujeme! Když už ale nějaký ten čas přistane, pak proč ne :-)