Všichni si přejeme, maminky i tatínkové, aby naše děti měly to nejlepší, co svět nabízí. Ale babo raď, když se zeptáme jeden druhého, na ulici, v práci či mezi přáteli, co to vlastně je, to „nejlepší“. Pak přicházejí odpovědi různé, velmi a velmi odlišné odpovědi. A každý doufá v to - většina tomu i věří - že ta jejich pravda je „pravdou pravdoucí“. Já povětšinou raději mlčím, moje odpověď by mohla některé urazit, jiné pohoršit, někomu by jen nevoněla… Třebas, doufám, by byli i tací, co by souhlasili. Občas v knížkách nebo na netu cosi nastíním, ale… docela soft formou.

I ve shodě s Milfajtovic představou je četná různost pohledů: nejeden by souhlasil podmínečně, jiný potichu, někteří by přikývli v kamufláži, tedy naoko a navenek nesouhlas, ale uvnitř: „sakra, kéž bychom to měli jako ona“. Pár párů by zajásalo. Čerte se v lidech vyznej.

Čtyři roky. Jasně, je to nic, nula zkušeností, žádná praxe, nemohu se otočit dozadu a ukázat, koukejte, moje dospělé čtyři děti, a jak jsem je dobře vychovala. Ne, to nemohu. Bohužel to ani nevyjde, natož jedenáct, jak si přál pan P. Škoda moc. Jdeme s mužem cestou neběžnou, leč veskrze vlastní. Máte pravdu, mnohdy ona cesta majoritu pohoršuje, udivuje, či... A někteří dokonce soucitně a útrpně pokynou hlavou, nebohé děvenky, ty jejich dcery.

No, kdo u nás kdy byl, ať na Šumavě nebo v Dolomitech, ten snad ví :-) Ti ostatní, co by chtěli (co občas chtějí) mentorovat a radit na dálku, bych raději okázala na jiné subjekty s vyšší mírou absorpce. U nás by asi nepochodili.

Dnes jsem s mužem dostala dárek. Po čtyřech letech téměř přesně na den. E-liška Anna slaví čtyři roky 12. července a dnes napsala poprvé své jméno. Píše levou, jako tatínek. Muž měl slzy v očích. Já se smála. Na tabuli stálo ELI. A pak opět a znovu a v mnoha barvách, velikostech… Prvorozená našla své jméno.  

Má to nejlepší na světě? Nevím, my se na to neptáme ani sami sebe, natož druhých. Nemá televizi, nemá panenky, nemá bednu hraček, nemá bezbřehou svobodu, co je nástrojem moderních rodin k destrukci vlastních dětí. Nemá bonbony, tablet a sladké limonády, nemá u pediatra záznamy nemocí, nemá hranolky s kečupem a zákaz vycházení, když v našich horách vytrvale cedí. Má přísná pravidla, hromadu knížek a odřená kolena, má svůj prak i sedák na lezení po skalách, má povinnosti, kdy občas přiletí jedna přes prdýlku, a s taťkou staví přehradu na říčce, co nám protéká kempem. Voda z ledovce je jako křen, nejlepší na koupačky. Má dětství daleko od lidí, od civilizace, od polétavého popílku, od chaosu a nebezpečí, která tahle doba nese. Také od těch rozličných „pravd“ všech okolo. Avšak když už nějaké lidi potká, umí nahlas pozdravit. Pozor jen, pokud neodpovíte, uslyšíte od té drobounké blondýnky povzdech: lopata to je, nepozdravil. 

Je to naše dcera, naše odpovědnost, naše budoucnost, naše všechno, naše E-liška, co má právě čtyři roky.

Děkujeme, E-liško, děkujeme za dar z největších, za lásku, kterou Ti můžeme dávat!

Maminka a tatínek (a taky miniségra Buffalo Bill, Minipecička, Miňonka…)