Před pár lety se na inzerát přihlásil na brigádu klučík. Ano, klučík neplnoletý co u nás chtěl trávit kus prázdnin a učit se. Přivezla ho maminka. Vzpomínám na pohovor venku na terase, koukali jsme na sebe s mužem a kroutili hlavou. Sice vše, co jsme si kdy přáli od cukráře slyšet, ten klučík říkal, ale my mu moc nevěřili. Přesto nám něco napovídalo, abychom to zkusili. Dostal první úkol a splnil ho na jedničku. A pak byl na jedničku celý měsíc. On vydělal balík, něco se jistě naučil a my jsme si pomoci vážili. Pak se ještě několikrát zastavil. A za rok přišel opět a dostal v podstatě volnou ruku. Mimo klasiku, za kterou jezdili klienti do mojí kavárny roky, a kterou zmáknul na 100%, pekl, co chtěl. Další úspěch. Učil se, četl, zajímal se, psal a fotil, byl jiný, než jakýkoli cukrář, kterého jsem kdy poznala. Než jakýkoli jiný mladý muž jeho věku.

Já pak lítala po expedicích a nakonec odjela i s rodinou do Dolomit. Na Jirku i tady ráda vzpomínám. Třeba, jak jsem kdykoli, když klienti hlasitě chválili moje větrníky, povídala, že to není moje dílko, ale… a pokaždé Jirku z kuchyně vytáhla a vytahovala jsem se s ním. Pak se mi ztratil z perimetru, kavárnu jsem dala do prodeje – zatím její potenciál moc lidí nepochopilo, nebo jim lenost nedala tu řeholi vyzkoušet – a Jirka šel vlastní cestou dál. 

Až včera mi Baruška poslala minirozhovor s šéfcukrářem pražské Esky, kde ten kdysi klučina, dnes cukrářský umělec píše: „Měl jsem kliku na lidi, moji první profesionální zkušeností v gastronomii byla práce pro Slunečnou kavárnu Blanky Milfaitové, kde si jedou na podobné notě, jako tady u nás…“. Koukala jsem s pusou otevřenou a možná byla trochu i pyšná. A smutná, že podobnou zkušenost, tu dokonalou a učebnicovou, mám jen s jedním z mnoha lidí, co mi kavárnou prošli. 

Barušku nemohu počítat, to je kategorie sama pro sebe :-) Ta je součástí nejen kavárny, týmu, ale i mojí rodiny už šestým rokem, součástí pevnou a nenahraditelnou. Dotáhla to na úroveň vynikající cukrářky, světové přebornice ve vaření marmelád a hlavně pak… stala se pro moji rodinu nepostradatelným členem a dětem pak někým tak důležitým, že pro něj ještě nevymysleli jméno :-)