Momenty, které rozpohybovaly jeden malý svět | Blanka Milfaitová | domácí marmeláda, Slunečná kavárna

Momenty, které rozpohybovaly jeden malý svět

Zveřejněno 15.7.2017

O čem mluvím? Jistě jich také pár máte… První pusa, potvrzené těhotenství, prstýnek na ruce s tou otázkou ke společné cestě, podpis pod společnou hypotékou či nekonečně krásný moment, když ti potomek prvně řekne maminko. Já k nim přidala pár chvilek fakt nezapomenutelných:

první prodané kafe ve vlastní kavárně / pojď, nasedneme hned teď do auta a odjedeme na první expedici - nejdříve na Pohoří, pak do Afriky / otěhotnění v pětatřiceti / první moje kniha na pultech / pojď, nasedneme do auta a odjedeme na druhou expedici za ostrovy širého světa / žádost o cizí státní občanství / předávání Zlatého slavíka / poslední nadávka matky, abych táhla kam chci / konečně držím zbroják i krásně chladnou Berettu / pojď, nasedneme do auta a odjedeme i s dětmi do Dolomit, a budeme tam žít / první strach o druhého / podpis smlouvy na čtvrtou knihu o expedici opět do Afriky / a dnes první faktura se jménem mojí firmy, kterou jsem před pár měsíci koupila v zemi za Alpami. To jsou skoky, ze kterých se mi motá hlava ještě dnes. Před pár lety jsem seděla v kanceláři na fakturačním a tak nějak tušila, že můj poměrně šedivý život skončí tam… Dokonale promarněný. Co naplat. Všichni okolo mi jasně dávali najevo, že na nic jiného nemám. No future.

Pět let uplynulo a já mnohdy nestíhám ani vnímat, jak to vše okolo letí, kam jdeme, jak jsme jako rodina vytvořili neskutečně pevnou a přesto „rychleserozhodující“ jednotku - víte, jak řešíme s mužem zásadní otázky? Od rána do noci máme práci, 365 dní v roce.  Naše večery, to doprovázím na osmou dcerky spát a padnu také. Pokud se proberu na budík o půlnoci, jdu psát knížku, pokud nemám sílu či myšlenky, sednu si k panu P., který je ještě vždy v kanclu dole v domě a snažíme se alespoň na 20 minut jakéhos takéhos vnímání světa řešit, co třeba. Firmu v Čechách, firmu tady, děti i směřování rodinky, rozhodování o tom i tamtom. Pak jde muž na půlnoční kontrolu pozemků a já usnu. Přestáváme mít čas se milovat.

Pan P. říká, že slovy o štěstí řádně šetřím. Tady jsem ale tuze šťastná. Miluju náš život.   

Komentáře

Pro možnost komentovat se musíte Přihlásit

(19.7.2017 12:32:22)

Blani, nádherně napsané, prošla jste za pár let mnoha změnami na které někomu nestačí celý život. Za to Vás velmi obdivuji a přeji všem pod Horou jen to nejlepší.Nemohu se dočkat nové knihy, moc se na ni těším. Zdraví Eva

(19.7.2017 13:23:57)
Děkuju Moc! A jste první, komu píšu, že jsme včera schválili přebal knihy a titulku. Je bozi!
(20.7.2017 17:03:06)
Juhuuu, to se tesim az ji uvidím! Taky jsem si po precteni clanku nejake ty svoje "zlomove" okamziky představila. Je to s nima fajn, ten život a svět. Hezky den do Dolomit!
(20.7.2017 19:53:28)

Přebal je přenádherný :-) Jirka T., který dělal obě první knihy, je prostě absolutní borec! A já přeju krásné dny :-)

(16.7.2017 19:47:15)

Blani, ten komentář je neskutečně pravdivý a oživil mi čas, kdy jsem četla vaše knihy a kolikrát seztřela slzu. Ale potom všem se jednou objevil váš ,,princ na bílém koni" a otočil se váš život o 360°. Dal vám víru,že nic není nemožné a žepokud opravdu chcete,tak to dokážete. Za to vám všem držím palce a obdivuji vás všechny.

 

(16.7.2017 19:55:41)

Je to asi určo tak, nebylo by nic z toho :-) Děkuju pěkně za hezký vzkaz a těším se, až vám všem na podzim představím moji třetí knihu!

(15.7.2017 18:01:02)

Jsou tam momenty, ze kterých mrazí, ale také momenty, ze kterých hřeje :-) to je život. Jeden moment byl asi hodně bolavý :-( a jeden moment mi udělal obrovskou radost. Je pořeba šťastnit každý den, Blani. Stačí drobnůstky :-) a těch je pod Horou přehršel. Moc vás všechny zdravím :-)

(15.7.2017 18:51:05)

Však jako v životě... :-) My to dáme! Pozdrav z pod Hory!